Básně

Ó, krásko, tvá dálka mě sžírá jak stín,
však hvězdy v tvých očích jsou světlem mé noci.
Já bez tvých úsměvů bloudím svým dnem lín,
jak básník, co v srdci ukrývá loučení v moci.

Mé rty jsou němé – jen šepot tvého jména
mi rozechvívá prázdné pokoje a spánek.
Ó, kdybych mohl být tvůj stín či aspoň věta
v dopise, co šeptáš si, když ti schází ranní snídaně.

Jsem Cyrano bez tvé vůně, tvé tváře blízké,
můj svět je prázdný, tvé teplo mi mizí v dálce.
Tvé doteky mi chybí, jak tulipánům slunce.

A přece den co den se za tebou v myšlenkách vracím –
a v srdci, kde sídlí touha, tiše, potají,
stavím z hvězd i slz svůj most zpět k tobě, má jediná.

Noc bez tebe je dlouhá, plná neklidných snů,
měsíc se ptá, proč tvé ruce necítím už v dlaních.
Touha je vítr, co bloudí ulicí prázdnou a tmavou,
stíny si šeptají tvé jméno v tichých ranních hodinách.

Chybíš mi jako ráno slunci, jako ticho slovům,
v kapkách deště slyším tvůj smích, co zní mi v paměti.
V básních, které nepíšu, jsi skrytá v každém rýmu,
jsi pramen, co nemohu najít, a přesto ho v srdci nosím.

Z okna hledím k hvězdám, posílám ti myšlenky,
možná jednou uslyšíš můj hlas v šepotu větru.
Ve tmě, kde jsi daleko, kreslím tvůj úsměv prstem na sklo.

Po ulicích kráčím sám, stopy mizí v dešti,
v kapkách hledám tvou vůni, tichou a něžnou.
V očích mám tvůj obraz, co nelze vymazat,
a srdce je papír, kam píšu tvé jméno stokrát.

Slova jsou zbytečná, když mlčíš na druhém konci světa,
jen vzpomínky zpívají svou píseň bez konce.
Jsi mým snem, co neumírá, i když se ráno rozplyne,
tvá blízkost je most, který přejdu jen v myšlenkách.

Ve večerech bez tebe svíčka tiše dohořívá,
přesto vím, že zítra opět vyjdu do deště –
a v každé kapce tě znovu najdu.